Dům 2023/2024
instalace, květiny a květináče
Květináče vycházejí z tradiční venkovské architektury sedlových domů. Připomínají venkovskou urbanistickou linii patrových domů. Každý dům je solitérní. Lze je v zahradě, nebo v domě instalovat samostatně, nebo v kompaktních celcích – náves, venkovská usedlost, samota, osada…. Kompozice mohou lidem v Domově Velké Březno, které se stará o klienty a klientky s Alzhaimerovou nemocí či jinými formami demence připomínat jejich dětství, nebo život. Pracujeme se skutečností, že malé vizuální střípky dokáží lidem s tímto onemocněním sepnout centrum vzpomínek a tím aktivovat paměť, se kterou asistenti centra pracují. Podstatným prvkem květináčů je vedle vizuální podoby také barevnost. Konkrétní barvy a odstíny pomáhají klientům se dobře orientovat a působí pozitivně na jejich smysly.
Květináče s otevřenou střechou. Lidská paměť je jako půda plná naší minulosti, našich vzpomínek, předmětů, které nepotřebujeme, ale jsou stále naší součástí. Vzpomínky jsou jako prázdniny, které trávíme u babičky, kde jsme obklopeni harampádím. Dům je náš svět, dům je naše identita. Otevřený prostor, otevřená mysl. Vytváříme prostor k setkání s rodinou, klienty, asistenty v centru.
Květináče jsou osázeny květinami, které byly typické pro období mládí klientů. Respektujeme a pracujeme s informacemi, že klienti mají velmi často aktivní rané centrum vzpomínek. Proto, vzhledem k věku klientů, vycházíme z vizuální podoby architektury poválečných a padesátých let. Květináče lze chápat jako stylizované předzahrádky, květinové zahrady, louky, okenní parapety, zimní zahrady, pokojové rostliny. Jsou osázeny cibulovými květinami, muškáty, floxy, růžemi, rudbekiemi, sněženkami, konvalinkami, kopretinami, astrami, azalkami, tulipány. Jedná se o staré květinové odrůdy, které mají výraznou vůni a v současných zahradách nejsou již tak populární. Nicméně silně pomáhají v terapii vůní, tedy metodice, která otevírá mysl. Pomocí starých odrůd tyto smysly otevíráme a pomáháme asistentům v jejich práci.
Látkový kapesník pro novou generaci upadá v zapomnění. Uzel na kapesníku je archaismem současnosti. Vzkaz na kapesníku s jemnou bílou výšivkou na bílém plátnu, je stylizací neviditelné minulosti. Snažíme se postavit diváka do situace, kdy není možné si vybavit jasně danou situaci či moment, aby si uvědomil, jak nekonkrétní mohou vzpomínky být.
Zapomnění jsou prchlivé okamžiky zimy, ve kterých zapomínáme na krásu šťavnatého jara i omamného léta. Mlhavá minulost je stromem uprostřed opuštěné ojíněné louky. Mrazivý chladný vítr řeže do tváří prázdno. Den splynul s nocí. Slunce se stalo lunou, svítí bílým světlem. Květiny jako albíny splývají s bělostí dne. Odér bez vůně. Bílá voda se valí mechovou krajinou. Mžik barev znervózní růž na vyprahlých rtech. Červánky za zdí nahodilosti. Vůně, pach, strach. Rozpomenutí se nad loukou s vánkem kopretin, zvonců a čekanek. Pivoňky zahrad, šeříky besídek, růže se mění v šípky zimních čajů. Bílým kapesníkem otři čelo, mávej na rozloučenou, vzdej se, uvaž uzel, nezapomeň.